úterý 7. dubna 2015

Mnoho povyku pro to obhájit neobhajitelné

Koncem minulého týdne jsem poslouchala příspěvek kardinála Vlka v Českém rozhlase. Jen tak pro zajímavost, jak vnímá největší církvení svátky, tedy Velikonoce. A padl i dotaz, zda by si pan kardinál připnul odznak Jsem Charlie, po útocích na redakci ve Francii, kde bylo zabito několik lidí redakce a několik dalších lidí. "Absolutně ne", prohlásil kardinál. V jeho rozhovoru pro rádio dost důrazně zaznívaly apely na toleranci. Jenže z jeho odpovědí bylo víc než jasné, že vlastně svým způsobem chápe jednání islámských radikálů a vnímá katolíky jako někoho, kdo je úmírnění a jak sám řekl, nedůsledně chrání symboly církve. Stejně bylo napsáno mnoho článků polemizujících s Tomášem Halíkem, teologem snažících se vysvětlit, jak myslel to, že by se k protestu proti radikálům v Paříži nepřipojil. Důvod byl velmi podobný kardinálovu. Po rozhovoru s kardinálem Vlkem v rádiu jsem si velmi silně uvědomila rozdíl mezi hanlivým obrázkem a vraždou, plánovanou, nebo vraždou nevinného kolemjdoucího, jen proto, že se prostě vyskytoval na špatném místě. Je politováníhodné, že si toho rozdílu nejsou vědomi lidé, které společnost vnímá jako ty morální a přemýšlivé, jako někoho, kdo by měl být příkladem atd. Podobných příkladů je v poslední době mnohem víc - neodříkáš korán, umřeš, nectíš islám, umřeš. Vraždy jako denní realita zpráv. Hrajeme si na elity, morální vzory oceňované nejen cenou, ale i významnou finanční částkou, ale...

Mně je jasné jedno, jsem ateista a jsem na to hrdá a vidím ohromný rozdíl mezi posměšným obrázkem a vraždou.

Žádné komentáře:

Okomentovat