Rychlý kurz logického myšlení

Dnes jsem se s tím setkala v diskusi podruhé. Poprvé to bylo, když jsem chystala výstavu obrazů, jeden "chytrý" pán se ptal mého muže, jestli to sponzoruje pod dojmem jeho vidění světa, kdy muž vydělává a vlastní peníze a žena se jaksi veze.
Dnes podruhé v psané diskusi jakási žena připodobnila soužití Skotska jako soužití manželů, kdy jeden vydělává a druhý spolurozhoduje jak se peníze utratí.

Vidím, že nezbývá než sepsat pár vysvětlivek pro natvrdlé, případně jako pousmání pro ty, kterým to je jasné. Hlupákům to určeno není, ti by to stejně nepochopili.

A aby to bylo skutečně jednoduché a pochopitelné pro všechny uvedu příklad. Představte si mladý pár, manžele, kteří oba jsou zaměstnaní a vydělávají. Pro zjednodušení vezměme v úvahu, že jsou se svým kariérami na stejné úrovni, abychom to nekomplikovali. Chtějí mít děti,  v tom momentě, kdy žena porodí dítě, její příjem, pakliže měla průměrný plat nebo lehce nadprůměrný tj. třeba 25-30 tisíc čistý příjem sníží mnohonásobně, v roce 2001 to bylo desetinásobně. V tom momentě člověk zcela nezávislý na partnerovi se stává závislým. Ano žena by se mohla na to připravit a našetřit si dopředu, aby se jí životní úroveň nesnížila, to by pak mohl ale místo manžela být jen partner v roli trubce, který oplodní královnu a pak již je bezvýznamným. Když budete mít děti dvě, doba závislosti se prodlužuje, stejně jako se objeví časová mezera při budování kariery. To také znamená, že i když po rodičovské dovolené nastoupíte do práce a budete mít plat kolem 30tis. na poloviční úvazek, protože o děti se buď budete starat vy, nebo manžel nebo placená služba, budete dále hradit cestu do práce, pomoc s dětmi - jakousi tetu a stále budete na druhém partnerovi závislá.

TAKY CHCETE DĚTI A PAK ČÍST DEBILNÍ NÁZORY?

Rodina tu není proto, abychom šli v neděli do kostela a hráli nějaké divadlo před pánem, co se oblíká jak starý otoman, ale od toho, aby fungovala jakási spolupráce, pakliže si chceme dopřát ten luxus, který nelze vyčíslit penězi zvaný děti. Jsou lidé, kteří to zvládnou i bez papíru, který se nazývá nějak jako Oddací list tuším.

Mimochodem ten trubec se "skvělými" názory nakonec na výstavu mých obrazů nepřišel a věřte, že mi to opravdu nevadilo:)!

Umřela Andriena Šimotová a mě to štve

Je málo lidí, které jsem ochotná poslouchat, a ona byla jednou z těch mála. Chápala jsem, co chce sdělit, obdivovala jsem její schopnost formulovat myšlenky. Neuvěřitelná, nadaná s nádherným medovým hlubokým hlasem.

Ten hlas

Miluju muziku a muzika se zpěvem je mi mnohem bližší než čistě instrumentální skladby. Mám prostě pocit, že lidský hlas oživuje. Jeden můj kamarád malíř mi říkal, že hudba je nejemotivnější umění. Možná na tom něco bude. Byla doba a je to dávno, kdy mě uchvacovaly hluboké mužské hlasy a vůbec zajímavé barvy hlasu. Jenže je v tom háček. Hlas nebo lépe barva hlasu je jen střípek z našeho já. Je až k neuvěření jak může hlas být zcela zavádějící k celku osobnosti a právě naopak, jak si díky specifice hlasu umíme přestavit celého konkrétního člověka, pakliže ho známe. A protože, i když jinde různě možná slaví květen jako měsíc knih, boje s rakovinou a podobně, květen byl u nás vnímáný jako měsíc lásky a zamilovanosti. A myslím, ne jen té milenecké lásky, ale tak nějak by to mohl být měsíc vůbec lásky v širším slova smyslu k našim kamarádům, měsíc respektu k fajn lidem, které máme kolem sebe. Protože spousta článků se věnuje financím, kariérám, ekonomice, růstu nebo nerůstu DPH, věnovala jsem příspěvek něčemu, co koupit nelze. Lidé by se mohli víc poslouchat, vnímat barvu svých hlasů ......

Furt ta tráva

Frekvence, se kterou se objevují zprávy o legalizaci marihuany, protestům za legalizaci či důležité rozhovory člověka, který propojen svým podnikáním s policií je ublížen (živě rozhovor na Radiožurnálu), neboť mu nebylo umožněno prodávat vše, co je pro pěstování potřeba a dokonce ho policie obvinila poté, co mu poradila, jak se případnému postihu vyhnout a to tak, že nebude prodávat vše potřebné na jednom místě! POLICIE RADÍ, JAK OBCHÁZET ZÁKONY? VÝBORNÝ! Když to tak chtíc nechtíc sluduji, je mi čím dál víc jasné, že  je to tak trochu na mrtvém bodě a mělo by se už konečně udělat jasno. Aby nedošlo k omylu, osobně mám zkušenost, že lidé kouřící trávu jsou nespolehliví a pro život spíš nepoužitelní, a příjemní asi tak jako závislý alkoholik, takže můj pohled je negativní. Nejsou ani žádné potvrzené studie, že by látky v marihuaně obsažené něco léčily. Nejspíš zmírňují příznaky některých nemocí stejně jako jiné tlumící prostředky běžně pacientům dostupné. Celé to působí jako nafouknutá bublina a snaha pár lidí pěkně vydělat na závislých, kteří věří, že jim kouření trávy prospívá nebo jsou prostě cool. Osobní odhad je, že taková skupina zastánců legalizace nebude početná a mě osobně už toto téma dost otravuje. Zástupci státu by se měli rozhodnout pro jasné stanovisko a pak si za ním stát. V případě zákazu tvrdě postihovat protiprávní jendání nebo prostě povolit všem, aby si pěstovali, co chtějí.

Pochváleny budiž spamy aneb trochu srandy při pátku

Vše špatné k něčemu dobré. Když jsem nedávno dostala do schránky další spamovou zprávu na téma úžasného přípravku na zvýšení libida a kvality sexu, dost mě to pobavilo. Skoro na všechno už za chvíli budeme mít nějaké nástroje a případně zase mastičky  a všechno možné. Zase se zužuje prostor pro to, co si za peníze koupit prostě nemůžeme. Je to fakt. Taková ošklivá ženská si třeba vezme na sebe boty od Alexandra McQuena a rázem budete všichni koukat na její nohy a ne do obličeje a je vyhráno. Případně to spraví kvalitní make up a optika fotografa - zase peníze, zbytek vyřeší photoshop a všechny můžou být Gogo (to jen taková asociace jména a jména z filmu). A abych nezapomněla na lákadla do fitcenter, přece nebudete běhat proboha například v lese, že jo? Ale nechme ženské. Co chlapi? Tak jistě, kvalitní sex je nutný základ, tam by možná ty spamy....ale s kvalitní analýzou! na správnou cílovou skupinu snad mohli někomu nějakou kačku za výrobky, které jinak nekoupíte, mohli přinést, ale.... A mám to, to se za peníze koupit nedá a je to fakt nutná podmínka nikoli dostačující, chlap musí umět ženskou i kvalitně rozesmát. Žádný zoufání, je to i přirozené síto, nebo chcete-li roztřídění, protože to, že to bylo kvalitní je hodně individuální. Není to sice tak jednoduché jako hra kdy, na koho po signálu nezbyde židle, vypadává ze hry, ale zato o hodně zajímavější.

No co myslíte?

Nedávno jsem někde zaznamenala anketní otázku, zda má zaměstnavatel diktovat zaměstnanci, jaké oblečení má nebo může nosit do práce.
Zaujalo mě, jak je otázka postavena respektive jak vyznívá. Vyznívá tak, že ten, kdo diktuje podmínky je zaměstnavatel, jenže ono to neplatí tak docela. Především vztah zaměstnavatel a zaměstnanec je smluvní vztah, kde každá z těchto smluvních stran něco nabízí a něco za to očekává a k něčemu se zavazuje. Samozřejmě se budou požadavky a očekávání lišit podle oboru podnikání, ale budou se lišit i požadavky a očekávání na straně potenciálních zaměstnanců. Rámcem všeho je pak situace na trhu, tedy nabídka a poptávka. Nebude tedy asi nikoho překvapovat, že v oborech, kde je běžné nosit tzv. uniformu, bude zaměstnanec nucen nebo lépe bude součástí smlouvy, že v práci uniformu nosí. Protože i to, co člověk dělá resp. jaké má zaměstnání je součástí jeho osobnosti. Způsob oblékání je pak součástí firemní kultury každé jednotlivé firmy. V každém případě je velmi dobré si uvědomit, že se nejedná o diktát, ale o dobré zvážení, co strany navzájem očekávají a zda najdou společné body tak, aby jejich očekávání byla splněna. Jednoduché, že?, prostě jako všude a ve všem.

Druhá voda

Mnohde doznívá úklid po povodních a lidi přemýšlí, zda nás to čeká znovu za nějaký čas, jak se na to připravit, zdali je to vůbec možné. Co udělat líp, co nedělat vůbec a jaké to bylo nyní oproti, u těch kterých se to týká, minulé zkušenosti z roku 2002. Dokonce jsem zaznamenala komentář od manažera jedné neziskové organizace, že lidé se k sobě chovají lépe než při povodni v roce 2002.

Protože jsme při povodni v roce 2002 přišli o bydlení a i nyní jsme byli, i když méně, zasaženi mohu srovnávat. Vlastně se mi to srovnání s chováním lidí při minulé povodni nelíbilo respektivě jsem s ním nesouhlasila. Donutilo mě se zamyslet, proč to vnímám jinak.

Čistě osobně.
Určitě pokud člověk zažije obdobnou situaci znovu, je na ni lépe připraven, nezažívá už vnitřní paniku se všemi psychologickými projevy, tedy, alespoň já jsem to tak vnímala. A určitě se toho hodně změnilo ve společnosti oproti roku 2002. Nějak mám pocit, že se člověk poučuje ze všech zkušeností a i tady platí přírodní zákony. Myslím, že pokud člověk není absolutní altruista od přírody nebo není názoru, že jisté věci patří k dobrému vychování nebo je nutné udělat to či ono, aby vás jiní nepomluvili, ale hledá vlastní smysl svých činů a má důvody pro svá rozhodnutí, přijde na zajímavé věci. Krásně jsme si to uvědomila na příkladu Zoologické zahrady v Praze. Registrovala jsem její vývoj za předchozího ředitele, ten přerod v místo vstřícné pro návštěvníka a přátelské pro zvířata. V tom procesu byly emoce a my jako rodina jsme to míto měli moc rádi. Několik let jsme kupovali celoroční rodinnou vtupenku jako výraz jakéhosi propojení a snad i jako symbol, že to místo je i naše. Když jsme tam byli naposledy byla ta atmosféra pryč. Spíš než místo, kde se má rodina zrelaxovat a děti vydovádět a něco o přírodě dozvědět to najednou bylo místo, kde nejčastějším úkonem je otevírání peněženky a údiv nad tou proměnou. Začalo to při příjezdu. Parkování stálo dvojnásobek tedy nikoli 50Kč ale 100Kč. Jistě chápu, že je tu skupina hájící dle ní ekologický způsob přepravy, ale nám vyhovuje právě tento, protože je prostě rychlejší a můžeme věnovat čas něčemu jinému. Druhý šok byl naprosto nepříjemný pán u pokladny a pak bohužel ta negativa převažovala nad tím pozitivním. Zahrada ztloustla o nové automaty na pamětní mince a nové stánky s občerstvením s často dost neochotnou obsluhou. Nějak mi chybělo něco nového taky pro zákazníka, něco takového, kdy nemusíte vynakládat další peníze, ale je to symbol, že prostě na tom místě jste vítáni. Během povodní v roce 2002 jsem opravdu vnímala, že je ta situace pro ZOO Praha tragická a smutná. Měli jsme spoustu vlastních starostí a jít pomoct nebyla vlastně šance. Letos by ta šance asi byla, ale upřímně, a to mě klidně můžete za to nadávat, jsem nějak neměla chuť dělat "pitomce někomu, kdo vlastně při mé návštěvě s rodinou mě chtěl tak akorát pěkně finančně podojit. Protože takový dojem jsem z poslední návštěvy v ZOO měla.

Samozřejmě byli i skvělí lidé letos jako v roce 2002. Určitě hasiči, milí, pomocní, prostě skvělí. A v místě, kde jsme měli vodu my a dost se známe si pomáhali a pomoc nabízeli opět stejní lidé, kteří se znají a navzájem si nejsou jedno.