Vždycky, když jedu na dovolenou, hledám místní tržiště. Ano, přesně
to místo, které bývá ve vetších městech, kde může člověk zakoupit od
místních pěstitelů nebo výrobců pravou místní "specialitu". Tedy nemusí
to být vždy specialita, ve Francii to byl třeba květinový trh. Část
náměstí plná květin a místní ženy nabízely pugéty za "pár peněz", úžasný
zážitek. Neto tržnice, opět ve Francii, kde místní výrobci sýrů
nabízeli svoje výrobky, dávaly ochutnat a byli pyšní, že jejich výrobek
někdo ochutná, ocení a koupí něco domů. Mohla bych jmenovat úžasné
nakládané olivy a papriky na trhu ve Španělsku, čerstvé koření a rýži ve
vinných listech na Krétě, ovoce na trhu v Chorvatsku. Zřejmě bych si
vzpomněla i na jiná místa. Všechna
měla jedno společné, prodávali se tam výrobky nebo výpěstky pouze
místní a prodávali je tam pěstitelé nebo jejich příbuzní a při
komunikaci s prodavači to bylo velmi znát! Bylo by skvělé, kdyby
taková tržiště byla i u nás. Možná, možná, že by pak pán, který mě
včera žádal o nějaké drobné mohl u takového stánku prodávat místo
žebrání. Vlastně z toho mám vždycky špatný pocit, když někoho takového
odmítnu a nic mu nedám, jakýsi pocit možná kolektivní odpovědnosti a
viny, že ve společnosti takové lidi potkávám. Jistě, vždycky budou
nějací, ale musí jich být tolik? Ne ne, žádný přehnaný altruismus, tedy
to asi také, ale při uvědomění si, kde se peníze vyhazují oknem a kde
deset korun může být životně důležitých. Možná jenom takový "prašivý
duch člověčiny v člověku":).
22. března 2012, Jaroslava Pírková
středa 18. dubna 2012
Spolkni prášek
Zmínka o nedostatku vývoje nových léků pro psychiatrii s promítáním
Přeletu nad kukačním hnízdem od Formana v pozadí mě, musím přiznat, ve
Zprávách zpočátku pobavila. Ano nejspíš jsou situace, kdy není jiné
řešení, než přistoupit k medikamentům, ale myslím, že se lidé často
snaží řešit problémy špatným způsobem. Mnohdy mají za to, že
nejjednodušší bude spolknout prášek, vypít pár panáků a podobně a
všechno bude v pořádku. Zakopaný pejsek může být ale i jinde. V
minulosti některé prvky takového "psychologického poradenství" zastávala
církev. Byla takovou morální oporou a stejně jako psycholog je jen
člověk se vším, co k tomu patří, i kněží je jen člověk. Jsou okamžiky,
kdy člověk potřebuje věci konzultovat, někdo zvolí kostel, někdo
poradenství psychologa, někdo má vyjímečného přítele, mnohdy sáhneme po
knize či nás osloví zajímavý článek v tisku. Osobně vidím oblasti, kde
by bylo zapotřebí léků jako soli, takový "prášek" nebo chcete-li
"tabletka" na ješitnoust, pomstichtivost a podobné "nemoci" to by bylo
přelomové.
6.března 2012, Jaroslava Pírková
6.března 2012, Jaroslava Pírková
Zkušenosti....ty krávo.
Za devět minut osm a zrovna musí padnout červená. No výborný.
Odbočuju vlevo, jo slyšim to troubení, kouknu do zrcátka a i když nemám
žádný kurz odzírání artikulace ...KRÁVO a máchání rukama je
jednoznačný. Jasně, že už jsem se mohla rozjet, ale ta paní to měla jen
kousek z přechodu na chodník. Jede pořád za mnou, to už jsem začala
tušit pointu. Zastavujeme oba před školkou, vyndaváme děti a já si
říkám: "to jsem zvědavá, co předvedeš". Chlapík v obleku přibližně mého
věku se začal omlouvat, že se bál, že to nestihne a že pak ještě musí do
Prahy do práce. Byl evidentně v rozpacích. Temperament je těžký soupeř.
Neodpustila jsem si poznámku, že jsem zaznamenala v zrcátku splašený
testosteron a pak už jsme se jen smáli. Vlastně jsme se smáli pokaždý,
když jsme se ve školce potkali při odvážení nebo vyzvedávání dětí.
29.února 2012, Jaroslava Pírková
29.února 2012, Jaroslava Pírková
Výměny a změny:)
Změna je život? Ano, je. Čas přestože není vidět, je neopominutelným
neoblomným spolucestovatelem naším životem. Na pozici CEO nebo šéfa
obecně dotyčný často stojí před otázkou, jaký tým si zvolit či jak se
svým týmem pracovat, komunikovat. Na každou pozici jsou kladeny jiné
nároky, ale jistě by se našly některé faktory, které jsou vždy společné.
Jsou jimy odborná zdatnost pro danou pozici, potenciál a loajalita. Pro
všechny tyto faktory pak platí, že by měly být úměrné pozici. Pro
jistotu uvedu konkrétní příklad. Budu-li potřebovat nebo posuzovat
pozici třeba marketingového ředitele, bude mě zajímat, zda je dotyčný
odborně zdatný pro marketing, zda je schopen a ochoten rozvíjet své
schpnosti a znalosti a tedy využít svůj potenciál a pak také, zda bude
loajální k firmě - to znamená, že je mu značka či firma blízká. V
případě úměrnosti se jako příklad nabízí úměrnost třeba v loajalitě -
samozřejmě například jako šéf budu chtít, aby byl můj podřízený vůči mě a
firmě loajální, ale nesmí být loajální natolik, že by například
porušoval zákon. Myslím, že to je jako příklad dostatečně ilustrativní.
V
případě změn na pozicích pak každý "šéf" stojí před otázkou, zda má
vhodnou náhradu, tedy člověka, který bude schopen funkci zastávat viz
faktory uvedené výše a bude schopen pokračovat v započatých úkolech a má
potenciál dosáhnout výsledku. K rozhodnutí měnit členy týmu většinou
šéf přistupuje po opakovaném selhání pracovníka. Selháním je myšleno,
pokud pracovník svými rozhodnutími způsobuje firmě škodu. Tolik asi ve
zkratce k vrcholovým pozicím a obecně bychom tyto principy, mohli
aplikovat třeba i do oblasti politiky.
Začala jsem tím asi
nejpalčivějším výměnami a změnami v týmu, ale neméně důležitá je v týmu
komunikace a stanovení cílů. Je jasné, tedy snad jasné, že na vyšších a
vysokých pozicích nebudeme mluvit o autokratickém způsobu řízení, kdy
nadřízený slídí za svými kolegy podřízenými, ti mají přesně definované
úkoly, ale očekává se, že pracovník na pozici středního a vyššího
managementu bude do jisté míry schopen se sebeřídit. Je také důležité
přihlédnout k oboru podnikání. Schopnost komunikovat v rámci týmu je
téma, které by vydalo na samostatný článek a kromě profesionalního
nacvičeného je nutná i jistá dávka předpokladů osobnosti. Poslední, co
bych zmínila je stanovení cílů. Jsem zastáncem takzvané sdílené vize.
Jde o stanovení cílů strategických i těch operativních, které "šéf"
komunikuje v rámci týmu a jeho úkolem je strhnout na svou stranu své
kolegy podřízené, aby cíl přijali za svůj a měli chuť a potřebu ho
dosáhnout, aby ho přijali za cíl svůj. Jakkoli to zní až idylicky
neznamená to, že "šéf" bude tolerantní k nedostatkům a neplnění úkolů a
podobně. Jde v zásadě o jiné vnímání důvodu, proč člověk vykonává
určitou práci nebo zastává určitou pozici. Je to proto, že věří, že jeho
práce má smysl a je ceněným členem týmu.
© Jaroslava Pírková, 30. ledna 2012
Už vím proč:)!
Proč nosí návrháři, designeři a výtvarníci často černou barvu?
Konec vysedávání u skříně a přemýšlení, co si vezmu dnes na sebe, případně převlíkání, když to pořád není to ono:). Kreativní profese barvy milují (vyzkoušeno na vlastní kůži), tyhle profese se prostě bez pestrosti neobejdou. Každá barvička, každý odstín se hodí jindy, je to ten první nebo poslední kousek, který třeba chybí, aby to bylo ono. První polibek kapička červené, šedivka pro podmračeno, zelená pro první jarní úsměv nebo třeba trochu vzteku? můžeme číst na obrazech. Proč nosí návrháři, designeři a výtvarníci často černou barvu? Co se stane, když smícháte všechny barvy dohromnady? Vznikne černá! Černá jako smutek? V našem evropském vnímání? Snad...... Možná je to právě ta nekonečná hloubka složená ze všech barev a jejich odstínů. Ať máte rádi jakoukoli barvu, hlavně že máte opravdu rádi.
Do roku 2012, Jaroslava Pírková 3.ledna 2012
Konec vysedávání u skříně a přemýšlení, co si vezmu dnes na sebe, případně převlíkání, když to pořád není to ono:). Kreativní profese barvy milují (vyzkoušeno na vlastní kůži), tyhle profese se prostě bez pestrosti neobejdou. Každá barvička, každý odstín se hodí jindy, je to ten první nebo poslední kousek, který třeba chybí, aby to bylo ono. První polibek kapička červené, šedivka pro podmračeno, zelená pro první jarní úsměv nebo třeba trochu vzteku? můžeme číst na obrazech. Proč nosí návrháři, designeři a výtvarníci často černou barvu? Co se stane, když smícháte všechny barvy dohromnady? Vznikne černá! Černá jako smutek? V našem evropském vnímání? Snad...... Možná je to právě ta nekonečná hloubka složená ze všech barev a jejich odstínů. Ať máte rádi jakoukoli barvu, hlavně že máte opravdu rádi.
Do roku 2012, Jaroslava Pírková 3.ledna 2012
Nevíte co s manželkou, pořiďte jí Provence...
Nevím,kam si ji přesně zařadit. Mohla by klidně prodávat lístky na kolotočové atrakce. Lesklé kozačky, beztvará obří kabelka všech možných barev, umělé nehty, vyžehlené blond vlasy a kachní botoxové rty. K dokonalosti nic nechybí. Ještě před momentem v kavárně kamarádce vyprávěla o tom, jak má úžasného manžela, že jí teda staví ten dům, kde bude všechno jako na francouzském venkově, všechno přesně jako tam, kde jsou ty lány levandule, barva fasády domu, stylový nábytek, na zahradě mraky levandule a ostatních bylin a tak dál, přesně jak to viděla v časopise. Sice jsem si četla, ale nedalo mi to neposlouchat, jako bych to někde už slyšela. V duchu jsem si představovala, jak tohle naprosto "přírodní" stvoření pobíhá v lesklých botách mezi levandulí a bojí se o své umělé nehty a docela dost mě ta představa naplňovala úsměvem. Dopíjím kávu a platím a napadá mě jedna rada do časopisu od docela normální tuctovky bez umělých nehtů: " Milujete ji? Vemte ji s sebou někam ven, kde můžete o všem klábosit, hodně se smát, společný čas je ten nejcennější dárek, kytky neposílejte po poslíčkovi a...." další rady od tuctovky si nechám do příštího vydání...:).
19. září 2011
Jaroslava Pírková
Cena a hodnota
Tyto dva pojmy mě zaujaly v jednom článku. Jsou přesné, krásné dva
výrazy pro dvě rozdílné oblasti. Cena je byznispojem jak vyšitý, hlavně
pak obchodní. Skloňuje se ve všech pádech, poměr cena kvalita, každá
cena má svého kupce - to trochu parafrázuji, všechno má svou cenu a tak
dál, ale hodnota? Možná je hodnota něčím ryze nepraktickým, ale určitě
něčím, bez čeho by byl náš život tak trochu kybernetický. Mohli bychom
pak třeba zrušit jazyk a ukazovat si jen čísla. Hodnota se dá vyjádřit
tolika způsoby všech možných nuancí. Někdy je to věta, někdy je hodnota
patrná z vyprávění. Co třeba věta spisovatele Lustiga, že slušnost se
nedá naspořit, nebo mě jednou uchvátila odpověď českého herce a
architekta, že má rád různobarevné děti, jinými slovy, že děti jsou pro
něj vždy děti bez ohledu na barvu kůže. Jakou cenu může mít pár slov?,
možná žádnou, ale hodnotu určitě nevyčíslitelnou. Poslední dobou, když
nemůžu něco najít, jako třeba dneska klíče, vzpomenu si na Jindřicha a
přemýšlím, jestli je "nesezřala" naše želva a jakou formu výslechu
použít, aby se přiznala. Možná nerozumíte, ale jeho vtipná poznámka na
podobné téma, mě tak rozesmála a pokaždé trochu toho smíchu přinese.
Smích a dobrá nálada je určitě něco, co nevyčíslitelnou hodnotu má a bez
čeho se žít dá jen velmi špatně. Podobně je to i s některými věcmi,
prostě je neradi půjčujeme nebo vůbec nepůjčujeme. Mají pro más určitou
hodnotu. Kdo z pánů rád půjčuje svoje auto? A o co jde, dyť aut je na
trhu tolik, je pojištěný a tak dál, a přesto...Skoro každý má určitě
něco, o co se nechce dělit. Ne pro svou lakotnost, vždyť nemusí jít ani o
nic drahého z pohledu ceny, ale pro majitele to má svou specifickou
hodnotu, která je nenahraditelná. Podobně nám může chybět konkrétní
člověk i v případě, že jsme obklopeni davem známých. Myslíme na zvláštní
kombinaci ingrediencí, z které je "uplácán" a jejíž hodnota je těžko
popsatelná a těžko vyčíslitelná. Možná tím, že si uvědomujeme skrz
drobnosti naše hodnoty, jakoby cítíme vlastní životní kotvy nebo
kořeny...
Jaroslava Pírková, 15. srpen 2011
Jaroslava Pírková, 15. srpen 2011
Zdroj prazdroj
Zkuste si manažerský kurz. Ať jste z jakéhokoli oboru, stejně
skončíte u lidských zdrojů a je to tak nanejvýš dobře. Napadá vás
otázka, proč? Nejspíš je vám to jasné a myslíte si, že na otázku umíte
odpovědět. Odpovědět umí nejspíš vysoké procento manažerů,
zaměstnavatelů a troufám si tvrdit, že správně by to popsali i mnozí
takzvaně řadoví pracovníci. Na trhu práce je, zdá se, dost vysoká
nabídka pracovníků, ale zkusme se podívat z druhé strany. Kdo nám
vlastně radí, koho do firmy přijmout a koho ne. Kdo "cedí" ty první
nabídky, kdo rozděluje cévéčka a jakým klíčem určuje, kdo zůstává "na
hromadě" a možná bude pozván a kdo ne. Pozor, to je velmi důležité,
personalista je ten klíčový člověk, který dělá první dojem na budoucí
zaměstnance. Kdysi kdesi zaznělo a já nyní budu lehce modifikovat, za
vším hledej... člověka a lidské zdroje jako nesmírně klíčové pro každou
firmu patří mezi ty na školách ekonomických vyučované pra-zdroje
podnikání v řadě spolu s půdou a kapitálem. Buďme si toho vědomi při
výběru personalisty, jako nezbytného prvku žádoucí kultury vaší firmy.
Jaroslava Pírková 12. srpen 2011
Jaroslava Pírková 12. srpen 2011
Kapičky myšlenek
Sláva barvitosti a mnohoznačnosti chtělo by se říct, to je přece to, proč stojí za to vstávat každý den. To množství pravděpodobných kombinací, co všechno nás může dnes čekat , je samo o sobě úžasné a naštěstí těch pozitivních možností je, myslím, víc, než těch negativních. Vnímání češtiny je také zajímavé. Kolik významů mohou mít některá slova, kolik úsměvů to může přinést a kolik nepochopení. Nelze totiž uplatnit stejný výklad slov pro různé situace, možná ještě lépe pro různé pocity, člověka v konkrétním okamžiku, taková mikro-analogie s teorií relativity. O to víc potřebujeme tolerance a odvahy se ptát, odvahy a příležitosti vysvětlovat, jen tak budeme mít šanci se správně rozhodovat nejen v situacích, ale i ve vztazích. Řeč je ohromný dar i přes všechny komplikované situace a na slova se dá navazovat, navazovat na činy je někdy velmi složité.
Jaroslava Pírková, 8. srpna 2011
Dnes se ti podívám na zoubky
Žádné velké plánování, prostě jenom chuť někam vyrazit. Trochu se zamyslet, taková ta pomyslná křižovatka - na Prahu, na druhou nebo na třetí stranu. Nijak zvlášť daleko, ale někam, kde jsem to už dlouho neviděla, aby to nebyla nuda. Hotovo, rozhodnuto. Tenhle kopeček jsem naposledy viděla u příležitosti pouti před určitě víc než deseti lety. Vzpomínka na davy proudící z kopce, děti ulepený od cukrový vaty a všudepřítomné odpadky, co zůstaly po poutnících. Nějak mi utkvěl v paměti obraz neutěšené cesty poté co proběhlo pustošící stádo. No nic, tak jedem. Nezapomenout přehodit, protože bydlím na kopci a při cestě domů tam mám vždycky nejlehčí převod. Vemem to kolem vody po stezce, ta je příjemná, pak kousek po silnici. V protisměru jede chlapík na takovym tom kole, kde člověk leží, nohy má dopředu, to mě vždycky pobaví. Vždycky přemýšlím, jak to je s rovnováhou, jak by se asi jelo na tomhle kole po úzký stezce kolem vody. Až potkám někoho s tímhle vehyklem v občerstvovací stanici, rozuměj v hospodě, musím se zeptat, jak se na tom jezdí. Pak ještě míjím pár známých, čau, čau, taky se jim asi zamlouvalo dnešní počasí pro cestu na bicyklu. Vítr mi příjemně vlaje ve vlasech, míjím letiště pro lehčáky a pokračuju dál. Mám sice mapku, ale vydávám se takzvaně po čuchu, přece je to okolí, které bych měla znát. Kopec vidím, to bude ono, tahle cesta bude asi správná. Pár baráčků, cestička nahoru. Sakra, kdo sem dal to pole? Tahle cesta připomíná jízdu na žebrech vychrtlý kozy se slunečnicema po levý straně a vpravo kopřivy, takovej úsměvnej třesavej pohyb, za tuhle uvolňovací masáž si někde nechaj platit. To je divný, slunečnice otočený od slunce a všechny. Asi se domluvily, možná je slunce nečím naštvalo a trucujou nebo je ten sebestřednej svit už nudil, kdo ví. Kozí stezka za mnou, tak a teď je tu už pěšinka hezky po vrstevnici a už vidím cedule. Tak tady se začíná oficiální výšlap. Románská rotunda a tak dál, trochu si to ještě pamatuju. Prvních pár metrů, jde to ztěžka, ještě kousek, další, maličko a tak ne. Nahoru se jde pěšky. Míjím rodinku, která tlačí kočárek, mě zas míjí chlapík na horskym kole, dvojice, kterou jsem dostihla si špitá, že už to jede chlapík potřetí. Funim za nima , v duchu se usmívám, to snad říkaj schválně. Na kopci se odměním dvojkou kofoly, obhlídnu rotundu a vracím se zpět. Cesta pro pěší není totéž co cesta pro kola a tak musím přes kameny svého kovového přítele chvílema nosit za co se mi zanedlouho odvděčí stejně a už jedeme mezi poli po turistické stezce pohodovou cestou domů. Nejlehčí převod, finální kopec a jsem doma. Cíl cesty dosažen, pár úsměvných momentů zaznamenáno, kontrola zoubků proběhla podle plánu.
Jaroslava Pírková, 23. července 2011
Cesta za vínem
Cesta za vínem
Po delší době jsem přijala pozvání na ochutnávku vín. Ráda bych se podělila o nevšední zážitek. Nejen, že jsem potkala „chlapíka“, který vínu propadl a mohla bych ho s klidem prohlásit za vinného guru, a který naší rodině přináší zajímavá vína již několik let a to bylo velmi milé setkání ale i zážitek hodný zamyšlení. Zařadila bych se k milovníkům červených, což už je samo o sobě v naší zemi vzhledem ke klimatickým podmínkám limitující ve výběru. Nicméně bych se ráda podělila o dojmy z dvou zajímavých vín. Možná bych měla předeslat, že jsem člověk, který netestuje každou chvíli nové víno, spíš jsem ten, kdo u vybraných kvalitních konkrétních značek vydrží i několik let. O to víc mě nutí k zamyšlení a překvapuje, kolik zážitkových dimenzí může taková ochutnávka v člověku zanechat. Favority byli Merlot ročník 2009, řekněme mladší usazené víno a Pinot Noir ročník 2006, nazvěme ho jako zralé víno, ve kterém se už projeví všechny vlastnosti. Ve finále se vítězem stal Pinot Noir a já přemýšlela proč, protože nejvíc lidí chválilo právě Merlot a já si pro sebe potřebovala udělat analýzu, proč mě uchvátil právě Pinot Noir. Merlot byl vínem skvělé vůně, plné chuti s dlouhým dozněním, ale i jistou nepatrnou dávkou agrese v průběhu i závěru. Naproti tomu první dojem z Pinotu byl samet vůní i chutí. Jemnost a něžná vášeň. Kdybych se přenesla do jiné oblasti a měla srovnat jako by v Merlotu bylo více sexu a méně lásky a v Pinotu byl sex láskou umocněn do té míry, že člověk propadne duší. Název vinařství si nechám pro sebe, protože nejde o reklamní text, ale o zprostředkování různých dimenzí, které život nabízí. Proto si užívejme svoji značku ať už jakéholi pití a vychutnávejme specifický požitek, který je jedinečný jako je jedinečná každá osobnost případně spojení osobnosti a jejího nápoje. :)
Jaroslava Pírková, 22.červenec 2011
Po delší době jsem přijala pozvání na ochutnávku vín. Ráda bych se podělila o nevšední zážitek. Nejen, že jsem potkala „chlapíka“, který vínu propadl a mohla bych ho s klidem prohlásit za vinného guru, a který naší rodině přináší zajímavá vína již několik let a to bylo velmi milé setkání ale i zážitek hodný zamyšlení. Zařadila bych se k milovníkům červených, což už je samo o sobě v naší zemi vzhledem ke klimatickým podmínkám limitující ve výběru. Nicméně bych se ráda podělila o dojmy z dvou zajímavých vín. Možná bych měla předeslat, že jsem člověk, který netestuje každou chvíli nové víno, spíš jsem ten, kdo u vybraných kvalitních konkrétních značek vydrží i několik let. O to víc mě nutí k zamyšlení a překvapuje, kolik zážitkových dimenzí může taková ochutnávka v člověku zanechat. Favority byli Merlot ročník 2009, řekněme mladší usazené víno a Pinot Noir ročník 2006, nazvěme ho jako zralé víno, ve kterém se už projeví všechny vlastnosti. Ve finále se vítězem stal Pinot Noir a já přemýšlela proč, protože nejvíc lidí chválilo právě Merlot a já si pro sebe potřebovala udělat analýzu, proč mě uchvátil právě Pinot Noir. Merlot byl vínem skvělé vůně, plné chuti s dlouhým dozněním, ale i jistou nepatrnou dávkou agrese v průběhu i závěru. Naproti tomu první dojem z Pinotu byl samet vůní i chutí. Jemnost a něžná vášeň. Kdybych se přenesla do jiné oblasti a měla srovnat jako by v Merlotu bylo více sexu a méně lásky a v Pinotu byl sex láskou umocněn do té míry, že člověk propadne duší. Název vinařství si nechám pro sebe, protože nejde o reklamní text, ale o zprostředkování různých dimenzí, které život nabízí. Proto si užívejme svoji značku ať už jakéholi pití a vychutnávejme specifický požitek, který je jedinečný jako je jedinečná každá osobnost případně spojení osobnosti a jejího nápoje. :)
Jaroslava Pírková, 22.červenec 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)