Slaboch potřebuje ukazovat sílu

Jsem velmi ráda, že žiju ve společnosti, kde mohou ženy požívat stejné vážnosti jako muži. Je sice pravda, že na vysokých pozicích ve firmách jsou většinou muži, stejně jako výzkumy ukazují, že ženy dostávají za stejnou práci menší mzdu.

A myslím si, že ženy jsou zranitelnější a zastávají trochu jiné role než muži, vychovávají děti, a tedy nemohou pak věnovat čas budování firmy, kariéře a podobně. Nicméně jedno je neoddiskutovatelné, v naší společnosti jsou práva žen srovnatelná s mužskými, nikdo ženám nepřikazuje, jak se mají oblékat, co si mají myslet, s kým se mohou bavit, muži si žen váží, alespoň ti, kteří jsou natolik moudří a silní, že nemají potřebu si na někom svoji sílu dokazovat. Protože dokazování síly se děje většinou na úkor těch zranitelnějších.

Nepřisvojování si cizích hodnot - str. 79

Citace:
    Podobně jako násilné chování bývá touha po přisvojení si cizích hodnot motivována egoistickou osobností, jež touží po vlastním uspokojení i za cenu poškozovaní druhých. Opět se nemusí jednat pouze o krádeže ve fyzické podobě. Tato tendence se totiž nevyhýbá ani oblasti duševní. Lidé tak jsou schopni přisvojovat si cizí myšlenky a nápady, těžit z tvůrčích schopností druhých nebo se chovat jako cizopasníci v prostoru, který jim nebyl určen. Také citové vydírání, vynucování si náklonnosti, tendence manipulovat druhými, nemístná zvědavost patří do podobné kategorie.

    Jedním z nejtěžších prohřešků v naznačeném směru je přisvojování si druhé osoby. Druhý člověk nikdy nemůže představovat naše vlastnictví, neboť byl stvořen jako svobodná individualita. Na této skutečnosti nemění nic ani různé příbuzenské, přátelské či jiné vztahy. Nerespektujeme-li druhého člověka a jeho práva na svobodný projev, dopouštíme se něčeho, co lze označit za svatokrádež.

Vnitřní svoboda, autoři: Marie Mihulová, Milan Svoboda, nakl. Santal, r. 2007, druhé vydání, ISBN 978-80-85965-54-4

Think out of the box OR Get rid of the box

No jo, s tím prvním heslem se snad roztrhl pytel na všech marktingových akcích. Think out of the box něco jako nemyslet v zajetých kolejích, být marketingově kreativní a inovativní. Mám pocit, že se z toho hesla stalo takové klišé, které skoro spíš leze na nervy než, že by mělo stimulující účinek. Podobně jako neúměrný počet opakování reklamy, kdy interpret, který by vám normálně moc nevadil vás dovede téměř "přivést k šílenství", když ho slyšíte po tisící. Tady je třeba nezaměňovat za případy, kdy jste do interpreta "zamilovaní" pak jste ochotni jeho hlas poslouchat "do zblbnutí", to abych neopomněla faninky naleštěných superstar.  Mě ale konkrétně teď jde o slovo "box", škatule, krabice. Myslím, že podobně nezdravé jako flašinetově se opakující reklama, je škatulkování a mě konkrétně dost vadí slovo pravdoláska a s ním spojené účelové klasifikování.

Navrhuji udělat si jednoduchý test o několika otázkách:

1) Stalo se vám někdy, že jste měli rádi druhého člověka?, jen tak opravdu rádi? Že se vám líbilo jak se směje, rádi jste si s ním povídali, nebo jste měli třeba společné zážitky nebo vzpomínky?

2) Představte si situaci (hypotetickou), že jste na louce, kde přistane čáp. Vyplaší ho kolemjdoucí a on odletí. Na louce po něm zůstane novorozeně (jasně čáp děti nenosí, ale pro účely testu si můžem na to klidně hrát). Co uděláte? Zavoláte do nejbližší porodnice/nemocnice, aby se o novorozeně postarali nebo jinak obdobně se o něj postaráte?

3)  V tisku si čtete opěvný článek o nějaké stavbě, která vyhrála cenu. Nejste architekt, ale docela se o architekturu zajímáte. Vítězná stavba má nekryté balkóny a je vcelku nezajímavá. Vy víte, že architektura má být nejen vzhledná ale i funkční a víte, že na nekryté balkóny bude pražit slunce, pršet a v zimě padat sníh, který se bude muset neustále odklízet. Napíšete svůj názor, že stavba nestojí za nic?

Odpověděli jste třikrát ano? Gratuluji, zrovna jste se zařadili do škatule "pravdoláskaři", tedy dáváte přednost citu, nelhostejnosti a pravdě.

3. června 2012, Jaroslava Pírková

Co je umění a kdo má právo být umělcem?

V galerii moderního umění DOX probíhá výstava Salon umění, kterou
galerie umožnila vystavit několik svých obrazů zcela neznámým umělcům, kde kritériem nebylo absolvování některé z uměleckých škol. Poskytla tak demokraticky všem možnost vystavit jejich dílo a okusit ten pocit vystavovat veřejně dílo a navíc ve známé galerii. Tento počin nebyl kladně hodnocen dvěma kritiky umění a galerie je pozvala k veřejné diskusi nad jejich výhradami. I já jsem využila nabídky a vystavila dva své obrazy v galerii a zúčastnila se dnes diskuse a ráda bych se s vámi podělila o své postřehy.

Možná bych jen  doplnila, že nejsem ani profesioál ani amatér, mám soukromé studium, ale nejsem absolvent ani AVU ani UMPRUM.


Z počátku jsem byla ráda, že můžu své obrazy vystavit a bude je vidět určité množství lidí, ale při vernisáži jsem byla překvapená kolik lidí maluje, tolika různými styly. Jistě, některá díla se mi líbila víc, byla jsem překvapená, jak jsou dobrá a některá vůbec. Ano obrazy byly blízko sebe, jinak by se tolik autorů nemohlo výstavy zúčastnit a určitě i rozumím výhradám kritiků, že je pak velmi těžké se oprostit od okolních obrazů a vnímat vždy jeden a nechat ho na sebe působit.

Vlastně jsem moc ráda, že byla kritická hodnocení napsána a vedení galerie bylo tak osvícené, že vyzvalo kritiky k diskusi.

Několik postřehů z diskuse v bodech:

a) arogance zástupců akademické obce (ne snad silová, ale místy dávaná najevo nadřazenost)
b) přiznání akademické obce, že není jednotný názor na definici umění
c) strach absolventů uměleckých škol (profesionálů) z konkurence
d) problematická forma výstavy (obrazy zavěšené blízko sebe), toto bylo kritiky vnímáno jako nevkusné - nicméně to nebylo rozhodnutí vystavujících umělců, jak bude jejich dílo prezentováno! a nebylo tedy namístě snižovat kvalitu vystavujících způsobem, jakým to bylo činěno
e) vnímání posunu ve společnosti vs. situace v akademických institucích
f) poukázání účastníků diskuse (neabsolventů uměleckých škol) z řad vystavujících, že je tu i jejich právo na výtvarný projev, který by neměl být apriori snižován


Některé postoje a postřehy panelistů byly velmi zajímavé, některé akademicky poučné, některé obranné. Bez ohledu na to, že mám na výstavě dva obrazy si velmi cením, že zástupci galerie měli odvahu takový projekt uskutečnit, prolomit zažité tabu a odvahu diskutovat s oponenty. Výstavu jsem si prošla znovu. Po dnešní diskusi mám pocit, že budu koukat na obrazy, nad kterými bych jinak lamentovala s větší pokorou, budu za nimi vidět toho člověka, který se snaží něco sdělit ostatním, vkládá svoji energii do něčeho, co pro něj má smysl.

Jinak za sebe: navštěvuji galerie dost často, o umění se zajímám a mám za to, že jsem velmi otevřená novým věcem a upřímně se někdy divím, že některé výstavy, které jsou vysoce hodnocené a dílo velmi chválené  (dílo vytvořené akademickými malíři) pak při vlastní návštěvě avizovaných kvalit nedosahuje.

22. května 2012, Jaroslava Pírková

Nebuďme za idioty

Tak jdeme s klukem platit .  Čárový kód u čaje nejde načíst....protože je škrtnutý. Tak to pokladní ještě několikrát zkouší a já se ptám, proč je to škrtnuté. Odpovídá: asi to bylo v nějakym multipacku." Nevěřícně koukám. Součástí multipacku?, ptám se znova, abych měla jistotu. "Nevim, nejspíš.", odpovídá. Posílám syna pro jiné balení, kde by byl kód neškrtnutý. Prodavačka načítá nový výrobek s funkčním kódem a snaží se mi dát původní balení s kódem škrtnutým. Pro vaši informaci: multipack je balení, které výrobce dělá z několika důvodů: když chce uvést nový výrobek, tak ke stávajícímu výrobku zavedenému, tento nový výrobek přibalí, aby ho mohli zákazníci vyzkoušet nebo pokud hrozí, že se "nezbaví" zásob, dělá např. dvojbalení za cenu výrobku jednoho a podobně. Žádám pokladní, aby mi podala ten druhý čaj, kde nebyl šktrnutý kód a dívám se na datum spotřeby. Tento čaj má o tři měsíce delší dobu spotřeby než ten se škrtnutým kódem. To znamená, že se výrobek se škrtnutým kódem už neměl prodávat nebo mohl být přibalen zadarmo k jinému výrobku a NE ŽE VÁM HO PRODEJNA NAÚČTUJE. I takhle se dělají z lidí "blbci".

21.května 2012, Jaroslava Pírková

Postřehy

Vždycky, když jedu na dovolenou, hledám místní tržiště. Ano, přesně to místo, které bývá ve vetších městech, kde může člověk zakoupit od místních pěstitelů nebo výrobců pravou místní "specialitu". Tedy nemusí to být vždy specialita, ve Francii to byl třeba květinový trh. Část náměstí plná květin a místní ženy nabízely pugéty za "pár peněz", úžasný zážitek. Neto tržnice, opět ve Francii, kde místní výrobci sýrů nabízeli svoje výrobky, dávaly ochutnat a byli pyšní, že jejich výrobek někdo ochutná, ocení a koupí něco domů. Mohla bych jmenovat úžasné nakládané olivy a papriky na trhu ve Španělsku, čerstvé koření a rýži ve vinných listech na Krétě, ovoce na trhu v Chorvatsku. Zřejmě bych si vzpomněla i na jiná místa. Všechna měla jedno společné, prodávali se tam výrobky nebo výpěstky pouze místní a prodávali je tam pěstitelé nebo jejich příbuzní a při komunikaci s prodavači to bylo velmi znát!  Bylo by skvělé, kdyby taková tržiště byla i u nás. Možná, možná, že by pak pán, který mě včera žádal o nějaké drobné mohl u takového stánku prodávat místo žebrání. Vlastně z toho mám vždycky špatný pocit, když někoho takového odmítnu a nic mu nedám, jakýsi pocit možná kolektivní odpovědnosti a viny, že ve společnosti takové lidi potkávám. Jistě, vždycky budou nějací, ale musí jich být tolik? Ne ne, žádný přehnaný altruismus, tedy to asi také, ale při uvědomění si, kde se peníze vyhazují oknem a kde deset korun může být životně důležitých. Možná jenom takový "prašivý duch člověčiny v člověku":).
22. března 2012, Jaroslava Pírková

Spolkni prášek

Zmínka o nedostatku vývoje nových léků pro psychiatrii s promítáním Přeletu nad kukačním hnízdem od Formana v pozadí mě, musím přiznat, ve Zprávách zpočátku pobavila. Ano nejspíš jsou situace, kdy není jiné řešení, než přistoupit k medikamentům, ale myslím, že se lidé často snaží řešit problémy špatným způsobem. Mnohdy mají za to, že nejjednodušší bude spolknout prášek, vypít pár panáků a podobně a všechno bude v pořádku. Zakopaný pejsek může být ale i jinde. V minulosti některé prvky takového "psychologického poradenství" zastávala církev. Byla takovou morální oporou a stejně jako psycholog je jen člověk se vším, co k tomu patří, i kněží je jen člověk. Jsou okamžiky, kdy člověk potřebuje věci konzultovat, někdo zvolí kostel, někdo poradenství psychologa, někdo má vyjímečného přítele, mnohdy sáhneme po knize či nás osloví zajímavý článek v tisku. Osobně vidím oblasti, kde by bylo zapotřebí léků jako soli, takový "prášek" nebo chcete-li "tabletka" na ješitnoust, pomstichtivost a podobné "nemoci" to by bylo přelomové.
6.března 2012, Jaroslava Pírková

Zkušenosti....ty krávo.

Za devět minut osm a zrovna musí padnout červená. No výborný. Odbočuju vlevo, jo slyšim to troubení, kouknu do zrcátka a i když nemám žádný kurz odzírání artikulace ...KRÁVO  a máchání rukama je jednoznačný. Jasně, že už jsem se mohla rozjet, ale ta paní to měla jen kousek z přechodu na chodník. Jede pořád za mnou, to už jsem začala tušit pointu. Zastavujeme oba před školkou, vyndaváme děti a já si říkám: "to jsem zvědavá, co předvedeš". Chlapík v obleku přibližně mého věku se začal omlouvat, že se bál, že to nestihne a že pak ještě musí do Prahy do práce. Byl evidentně v rozpacích. Temperament je těžký soupeř. Neodpustila jsem si poznámku, že jsem zaznamenala v zrcátku splašený testosteron a pak už jsme se jen smáli. Vlastně jsme se smáli pokaždý, když jsme se ve školce potkali při odvážení nebo vyzvedávání dětí.
29.února 2012, Jaroslava Pírková

Výměny a změny:)

Změna je život? Ano, je. Čas přestože není vidět, je neopominutelným neoblomným spolucestovatelem naším životem. Na pozici CEO nebo šéfa obecně dotyčný často stojí před otázkou, jaký tým si zvolit či jak se svým týmem pracovat, komunikovat. Na každou pozici jsou kladeny jiné nároky, ale jistě by se našly některé faktory, které jsou vždy společné. Jsou jimy odborná zdatnost pro danou pozici, potenciál a loajalita. Pro všechny tyto faktory pak platí, že by měly být úměrné pozici. Pro jistotu uvedu konkrétní příklad. Budu-li potřebovat nebo posuzovat pozici třeba marketingového ředitele, bude mě zajímat, zda je dotyčný odborně zdatný pro marketing, zda je schopen a ochoten rozvíjet své schpnosti a znalosti a tedy využít svůj potenciál a pak také, zda bude loajální k firmě - to znamená, že je mu značka či firma blízká. V případě úměrnosti se jako příklad nabízí  úměrnost třeba v loajalitě - samozřejmě například jako šéf budu chtít, aby byl můj podřízený vůči mě a firmě loajální, ale nesmí být loajální natolik, že by například porušoval zákon. Myslím, že to je jako příklad dostatečně ilustrativní.

V případě změn na pozicích pak každý "šéf" stojí před otázkou, zda má vhodnou náhradu, tedy člověka, který bude schopen funkci zastávat viz faktory uvedené výše a bude schopen pokračovat v započatých úkolech a má potenciál dosáhnout výsledku. K rozhodnutí měnit členy týmu většinou šéf přistupuje po opakovaném selhání pracovníka. Selháním je myšleno, pokud pracovník svými rozhodnutími způsobuje firmě škodu. Tolik asi ve zkratce k vrcholovým pozicím a obecně bychom tyto principy, mohli aplikovat třeba i do oblasti politiky.

Začala jsem tím asi nejpalčivějším výměnami a změnami v týmu, ale neméně důležitá je v týmu komunikace a stanovení cílů. Je jasné, tedy snad jasné, že na vyšších a vysokých pozicích nebudeme mluvit o autokratickém způsobu řízení, kdy nadřízený slídí za svými kolegy podřízenými, ti mají přesně definované úkoly, ale očekává se, že pracovník na pozici středního a vyššího managementu bude do jisté míry schopen se sebeřídit. Je také důležité přihlédnout k oboru podnikání. Schopnost komunikovat v rámci týmu je téma, které by vydalo na samostatný článek a kromě profesionalního nacvičeného je nutná i jistá dávka předpokladů osobnosti. Poslední, co bych zmínila je stanovení cílů.  Jsem zastáncem takzvané sdílené vize. Jde o stanovení cílů strategických i těch operativních, které "šéf" komunikuje v rámci týmu  a jeho úkolem je strhnout na svou stranu své kolegy podřízené,  aby cíl přijali za svůj a měli chuť a potřebu ho dosáhnout, aby ho přijali za cíl svůj. Jakkoli to zní až idylicky neznamená to, že "šéf" bude tolerantní k nedostatkům a neplnění úkolů a podobně. Jde v zásadě o jiné vnímání důvodu, proč člověk vykonává určitou práci nebo zastává určitou pozici. Je to proto, že věří, že jeho práce má smysl a je ceněným členem týmu.

© Jaroslava Pírková, 30. ledna 2012

Už vím proč:)!

Proč nosí návrháři, designeři a výtvarníci často černou barvu?
Konec vysedávání u skříně a přemýšlení, co si vezmu dnes na sebe, případně převlíkání, když to pořád není to ono:). Kreativní profese barvy milují (vyzkoušeno na vlastní kůži), tyhle profese se prostě bez pestrosti neobejdou. Každá barvička, každý odstín se hodí jindy, je to ten první nebo poslední kousek, který třeba chybí, aby to bylo ono. První polibek kapička červené, šedivka pro podmračeno, zelená pro první jarní úsměv nebo třeba trochu vzteku? můžeme číst na obrazech. Proč nosí návrháři, designeři a výtvarníci často černou barvu? Co se stane, když smícháte všechny barvy dohromnady? Vznikne černá! Černá jako smutek? V našem evropském vnímání? Snad...... Možná je to právě ta nekonečná hloubka složená ze všech barev a jejich odstínů. Ať máte rádi jakoukoli barvu, hlavně že máte opravdu rádi.
Do roku 2012, Jaroslava Pírková 3.ledna 2012

Nevíte co s manželkou, pořiďte jí Provence...

Nevím,kam si ji přesně zařadit. Mohla by klidně prodávat lístky na kolotočové atrakce. Lesklé kozačky, beztvará obří kabelka všech možných barev, umělé nehty, vyžehlené blond vlasy a kachní botoxové rty. K dokonalosti nic nechybí. Ještě před momentem v kavárně kamarádce vyprávěla o tom, jak má úžasného manžela, že jí teda staví ten dům, kde bude všechno jako na francouzském venkově, všechno přesně jako tam, kde jsou ty lány levandule, barva fasády domu, stylový nábytek, na zahradě mraky levandule a ostatních bylin a tak dál, přesně jak to viděla v časopise. Sice jsem si četla, ale nedalo mi to neposlouchat, jako bych to někde už slyšela. V duchu jsem si představovala, jak tohle naprosto "přírodní" stvoření pobíhá v lesklých botách mezi levandulí a bojí se o své umělé nehty a docela dost mě ta představa naplňovala úsměvem. Dopíjím kávu a platím a napadá mě jedna rada do časopisu od docela normální tuctovky bez umělých nehtů: " Milujete ji? Vemte ji s sebou někam ven, kde můžete o všem klábosit, hodně se smát, společný čas je ten nejcennější dárek, kytky neposílejte po poslíčkovi a...." další rady od tuctovky si nechám do příštího vydání...:).
19. září 2011
Jaroslava Pírková

Cena a hodnota

Tyto dva pojmy mě zaujaly v jednom článku. Jsou přesné, krásné dva výrazy pro dvě rozdílné oblasti. Cena je byznispojem jak vyšitý, hlavně pak obchodní. Skloňuje se ve všech pádech, poměr cena kvalita, každá cena má svého kupce - to trochu parafrázuji, všechno má svou cenu a tak dál, ale hodnota? Možná je hodnota něčím ryze nepraktickým, ale určitě něčím, bez čeho by byl náš život tak trochu kybernetický. Mohli bychom pak třeba zrušit jazyk a ukazovat si jen čísla.  Hodnota se dá vyjádřit tolika způsoby všech možných nuancí. Někdy je to věta, někdy je hodnota patrná z vyprávění. Co třeba věta spisovatele Lustiga, že slušnost se nedá naspořit, nebo mě jednou uchvátila odpověď českého herce a architekta, že má rád různobarevné děti, jinými slovy, že děti jsou pro něj vždy děti bez ohledu na barvu kůže. Jakou cenu může mít pár slov?, možná žádnou, ale hodnotu určitě nevyčíslitelnou. Poslední dobou, když nemůžu něco najít, jako třeba dneska klíče, vzpomenu si na Jindřicha a přemýšlím, jestli je "nesezřala" naše želva a jakou formu výslechu použít, aby se přiznala. Možná nerozumíte, ale jeho vtipná poznámka na podobné téma,  mě tak rozesmála a pokaždé trochu toho smíchu přinese. Smích a dobrá nálada je určitě něco, co nevyčíslitelnou hodnotu má a bez čeho se žít dá jen velmi špatně. Podobně je to i s některými věcmi, prostě je neradi půjčujeme nebo vůbec nepůjčujeme. Mají pro más určitou hodnotu. Kdo z pánů rád půjčuje svoje auto? A o co jde, dyť aut je na trhu tolik, je pojištěný a tak dál, a přesto...Skoro každý má určitě něco, o co se nechce dělit. Ne pro svou lakotnost, vždyť nemusí jít ani o nic drahého z pohledu ceny, ale pro majitele to má svou specifickou hodnotu, která je nenahraditelná. Podobně nám může chybět konkrétní člověk i v případě, že jsme obklopeni davem známých. Myslíme na zvláštní kombinaci ingrediencí, z které je "uplácán" a jejíž hodnota je těžko popsatelná a těžko vyčíslitelná. Možná tím, že si uvědomujeme skrz drobnosti naše hodnoty, jakoby cítíme vlastní životní kotvy nebo kořeny...
Jaroslava Pírková, 15. srpen 2011

Zdroj prazdroj

Zkuste si manažerský kurz. Ať jste z jakéhokoli oboru, stejně skončíte u lidských zdrojů a je to tak nanejvýš dobře. Napadá vás otázka, proč? Nejspíš je vám to jasné a myslíte si, že na otázku umíte odpovědět. Odpovědět umí nejspíš vysoké procento manažerů, zaměstnavatelů a troufám si tvrdit, že správně by to popsali i mnozí takzvaně řadoví pracovníci. Na trhu práce je, zdá se, dost vysoká nabídka pracovníků, ale zkusme se podívat z druhé strany. Kdo nám vlastně radí, koho do firmy přijmout a koho ne. Kdo "cedí" ty první nabídky, kdo rozděluje cévéčka a jakým klíčem určuje, kdo zůstává "na hromadě" a možná bude pozván a kdo ne. Pozor, to je velmi důležité, personalista je ten klíčový člověk, který dělá první dojem na budoucí zaměstnance.  Kdysi kdesi zaznělo a já nyní budu lehce modifikovat, za vším hledej... člověka a lidské zdroje jako nesmírně klíčové pro každou firmu patří mezi ty na školách ekonomických vyučované pra-zdroje podnikání v řadě spolu s půdou a kapitálem. Buďme si toho vědomi při výběru personalisty, jako nezbytného prvku žádoucí kultury vaší firmy.
Jaroslava Pírková 12. srpen 2011

Kapičky myšlenek

 

Sláva barvitosti a mnohoznačnosti chtělo by se říct, to je přece to, proč stojí za to vstávat každý den. To množství pravděpodobných kombinací, co všechno nás může dnes čekat , je samo o sobě úžasné a naštěstí těch pozitivních možností je, myslím, víc, než těch negativních. Vnímání češtiny je také zajímavé. Kolik významů mohou mít některá slova, kolik úsměvů to může přinést a kolik nepochopení. Nelze totiž uplatnit stejný výklad slov pro různé situace, možná ještě lépe pro různé pocity, člověka v konkrétním okamžiku, taková mikro-analogie s teorií relativity. O to víc potřebujeme tolerance a odvahy se ptát, odvahy a příležitosti vysvětlovat, jen tak budeme mít šanci se správně rozhodovat nejen v situacích, ale i ve vztazích. Řeč je ohromný dar i přes všechny komplikované situace a na slova se dá navazovat, navazovat na činy je někdy velmi složité.
Jaroslava Pírková, 8. srpna 2011

Dnes se ti podívám na zoubky

 

Žádné velké plánování, prostě jenom chuť někam vyrazit. Trochu se zamyslet, taková ta pomyslná křižovatka -  na Prahu, na druhou nebo na třetí stranu. Nijak zvlášť daleko, ale někam, kde jsem to už dlouho neviděla, aby to nebyla nuda. Hotovo, rozhodnuto. Tenhle kopeček jsem naposledy viděla u příležitosti pouti před určitě víc než deseti lety. Vzpomínka na davy proudící z kopce, děti ulepený od cukrový vaty a všudepřítomné odpadky, co zůstaly po poutnících. Nějak mi utkvěl v paměti obraz neutěšené cesty poté co proběhlo pustošící stádo. No nic, tak jedem. Nezapomenout přehodit, protože bydlím na kopci a při cestě domů tam mám vždycky nejlehčí převod. Vemem to kolem vody po stezce, ta je příjemná, pak kousek po silnici. V protisměru jede chlapík na takovym tom kole, kde člověk leží, nohy má dopředu, to mě vždycky pobaví. Vždycky přemýšlím, jak to je s rovnováhou, jak by se asi jelo na tomhle kole po úzký stezce kolem vody. Až potkám někoho s tímhle vehyklem v občerstvovací stanici, rozuměj v hospodě, musím se zeptat, jak se na tom jezdí. Pak ještě míjím pár známých, čau, čau, taky se jim asi zamlouvalo dnešní počasí pro cestu na bicyklu. Vítr mi příjemně vlaje ve vlasech, míjím letiště pro lehčáky a pokračuju dál. Mám sice mapku, ale vydávám se takzvaně po čuchu, přece je to okolí, které bych měla znát. Kopec vidím, to bude ono, tahle cesta bude asi správná. Pár baráčků, cestička nahoru. Sakra, kdo sem dal to pole? Tahle cesta připomíná jízdu na žebrech vychrtlý kozy se slunečnicema po levý straně a vpravo kopřivy, takovej úsměvnej třesavej pohyb, za tuhle uvolňovací masáž si někde nechaj platit. To je divný, slunečnice otočený od slunce a všechny. Asi se domluvily, možná je slunce nečím naštvalo a trucujou nebo je ten sebestřednej svit už nudil, kdo ví. Kozí stezka za mnou, tak a teď je tu už pěšinka hezky po vrstevnici a už vidím cedule. Tak tady se začíná oficiální výšlap. Románská rotunda a tak dál, trochu si to ještě pamatuju.  Prvních pár metrů, jde to ztěžka, ještě kousek, další, maličko a tak ne.  Nahoru se jde pěšky. Míjím rodinku, která tlačí kočárek, mě zas míjí chlapík na horskym kole, dvojice, kterou jsem dostihla si špitá, že už to jede chlapík potřetí. Funim za nima , v duchu se usmívám, to snad říkaj schválně. Na kopci se odměním dvojkou kofoly, obhlídnu rotundu a vracím se zpět. Cesta pro pěší není totéž co cesta pro kola a tak musím přes kameny svého kovového přítele chvílema nosit za co se mi zanedlouho odvděčí stejně a už jedeme mezi poli po turistické stezce pohodovou cestou domů. Nejlehčí převod, finální kopec a jsem doma. Cíl cesty dosažen, pár úsměvných momentů zaznamenáno, kontrola zoubků proběhla podle plánu.
Jaroslava Pírková, 23. července 2011

Cesta za vínem

Cesta za vínem
Po delší době jsem přijala pozvání na ochutnávku vín. Ráda bych se podělila o nevšední zážitek. Nejen, že jsem potkala „chlapíka“, který vínu propadl a mohla bych ho s klidem prohlásit za vinného guru, a který naší rodině přináší zajímavá vína již několik let a to bylo velmi milé setkání ale i zážitek hodný zamyšlení. Zařadila bych se k milovníkům červených, což už je samo o sobě v naší zemi vzhledem ke klimatickým podmínkám limitující ve výběru. Nicméně bych se ráda podělila o dojmy z dvou zajímavých vín. Možná bych měla předeslat, že jsem člověk, který netestuje každou chvíli nové víno, spíš jsem ten, kdo u vybraných kvalitních konkrétních značek vydrží i několik let. O to víc mě nutí k zamyšlení a překvapuje, kolik zážitkových dimenzí může taková ochutnávka v člověku zanechat. Favority byli Merlot ročník 2009, řekněme mladší usazené víno a Pinot Noir ročník 2006, nazvěme ho jako zralé víno, ve kterém se už projeví všechny vlastnosti. Ve finále se vítězem stal Pinot Noir a já přemýšlela proč, protože nejvíc lidí chválilo právě Merlot a já si pro sebe potřebovala udělat analýzu, proč mě uchvátil právě Pinot Noir. Merlot byl vínem skvělé vůně, plné chuti s dlouhým dozněním, ale i jistou nepatrnou dávkou agrese v průběhu i závěru. Naproti tomu první dojem z Pinotu byl samet vůní i chutí. Jemnost a něžná vášeň. Kdybych se přenesla do jiné oblasti a měla srovnat jako by v Merlotu bylo více sexu a méně lásky a v Pinotu byl sex láskou umocněn do té míry, že člověk propadne duší. Název vinařství si nechám pro sebe, protože nejde o reklamní text, ale o zprostředkování různých dimenzí, které život nabízí. Proto si užívejme svoji značku ať už jakéholi pití a vychutnávejme specifický požitek, který je jedinečný jako je jedinečná každá osobnost případně spojení osobnosti a jejího nápoje. :)

Jaroslava Pírková, 22.červenec 2011