Žádné velké plánování, prostě jenom chuť někam vyrazit. Trochu se zamyslet, taková ta pomyslná křižovatka - na Prahu, na druhou nebo na třetí stranu. Nijak zvlášť daleko, ale někam, kde jsem to už dlouho neviděla, aby to nebyla nuda. Hotovo, rozhodnuto. Tenhle kopeček jsem naposledy viděla u příležitosti pouti před určitě víc než deseti lety. Vzpomínka na davy proudící z kopce, děti ulepený od cukrový vaty a všudepřítomné odpadky, co zůstaly po poutnících. Nějak mi utkvěl v paměti obraz neutěšené cesty poté co proběhlo pustošící stádo. No nic, tak jedem. Nezapomenout přehodit, protože bydlím na kopci a při cestě domů tam mám vždycky nejlehčí převod. Vemem to kolem vody po stezce, ta je příjemná, pak kousek po silnici. V protisměru jede chlapík na takovym tom kole, kde člověk leží, nohy má dopředu, to mě vždycky pobaví. Vždycky přemýšlím, jak to je s rovnováhou, jak by se asi jelo na tomhle kole po úzký stezce kolem vody. Až potkám někoho s tímhle vehyklem v občerstvovací stanici, rozuměj v hospodě, musím se zeptat, jak se na tom jezdí. Pak ještě míjím pár známých, čau, čau, taky se jim asi zamlouvalo dnešní počasí pro cestu na bicyklu. Vítr mi příjemně vlaje ve vlasech, míjím letiště pro lehčáky a pokračuju dál. Mám sice mapku, ale vydávám se takzvaně po čuchu, přece je to okolí, které bych měla znát. Kopec vidím, to bude ono, tahle cesta bude asi správná. Pár baráčků, cestička nahoru. Sakra, kdo sem dal to pole? Tahle cesta připomíná jízdu na žebrech vychrtlý kozy se slunečnicema po levý straně a vpravo kopřivy, takovej úsměvnej třesavej pohyb, za tuhle uvolňovací masáž si někde nechaj platit. To je divný, slunečnice otočený od slunce a všechny. Asi se domluvily, možná je slunce nečím naštvalo a trucujou nebo je ten sebestřednej svit už nudil, kdo ví. Kozí stezka za mnou, tak a teď je tu už pěšinka hezky po vrstevnici a už vidím cedule. Tak tady se začíná oficiální výšlap. Románská rotunda a tak dál, trochu si to ještě pamatuju. Prvních pár metrů, jde to ztěžka, ještě kousek, další, maličko a tak ne. Nahoru se jde pěšky. Míjím rodinku, která tlačí kočárek, mě zas míjí chlapík na horskym kole, dvojice, kterou jsem dostihla si špitá, že už to jede chlapík potřetí. Funim za nima , v duchu se usmívám, to snad říkaj schválně. Na kopci se odměním dvojkou kofoly, obhlídnu rotundu a vracím se zpět. Cesta pro pěší není totéž co cesta pro kola a tak musím přes kameny svého kovového přítele chvílema nosit za co se mi zanedlouho odvděčí stejně a už jedeme mezi poli po turistické stezce pohodovou cestou domů. Nejlehčí převod, finální kopec a jsem doma. Cíl cesty dosažen, pár úsměvných momentů zaznamenáno, kontrola zoubků proběhla podle plánu.
Jaroslava Pírková, 23. července 2011
Žádné komentáře:
Okomentovat