No co myslíte?

Nedávno jsem někde zaznamenala anketní otázku, zda má zaměstnavatel diktovat zaměstnanci, jaké oblečení má nebo může nosit do práce.
Zaujalo mě, jak je otázka postavena respektive jak vyznívá. Vyznívá tak, že ten, kdo diktuje podmínky je zaměstnavatel, jenže ono to neplatí tak docela. Především vztah zaměstnavatel a zaměstnanec je smluvní vztah, kde každá z těchto smluvních stran něco nabízí a něco za to očekává a k něčemu se zavazuje. Samozřejmě se budou požadavky a očekávání lišit podle oboru podnikání, ale budou se lišit i požadavky a očekávání na straně potenciálních zaměstnanců. Rámcem všeho je pak situace na trhu, tedy nabídka a poptávka. Nebude tedy asi nikoho překvapovat, že v oborech, kde je běžné nosit tzv. uniformu, bude zaměstnanec nucen nebo lépe bude součástí smlouvy, že v práci uniformu nosí. Protože i to, co člověk dělá resp. jaké má zaměstnání je součástí jeho osobnosti. Způsob oblékání je pak součástí firemní kultury každé jednotlivé firmy. V každém případě je velmi dobré si uvědomit, že se nejedná o diktát, ale o dobré zvážení, co strany navzájem očekávají a zda najdou společné body tak, aby jejich očekávání byla splněna. Jednoduché, že?, prostě jako všude a ve všem.

Druhá voda

Mnohde doznívá úklid po povodních a lidi přemýšlí, zda nás to čeká znovu za nějaký čas, jak se na to připravit, zdali je to vůbec možné. Co udělat líp, co nedělat vůbec a jaké to bylo nyní oproti, u těch kterých se to týká, minulé zkušenosti z roku 2002. Dokonce jsem zaznamenala komentář od manažera jedné neziskové organizace, že lidé se k sobě chovají lépe než při povodni v roce 2002.

Protože jsme při povodni v roce 2002 přišli o bydlení a i nyní jsme byli, i když méně, zasaženi mohu srovnávat. Vlastně se mi to srovnání s chováním lidí při minulé povodni nelíbilo respektivě jsem s ním nesouhlasila. Donutilo mě se zamyslet, proč to vnímám jinak.

Čistě osobně.
Určitě pokud člověk zažije obdobnou situaci znovu, je na ni lépe připraven, nezažívá už vnitřní paniku se všemi psychologickými projevy, tedy, alespoň já jsem to tak vnímala. A určitě se toho hodně změnilo ve společnosti oproti roku 2002. Nějak mám pocit, že se člověk poučuje ze všech zkušeností a i tady platí přírodní zákony. Myslím, že pokud člověk není absolutní altruista od přírody nebo není názoru, že jisté věci patří k dobrému vychování nebo je nutné udělat to či ono, aby vás jiní nepomluvili, ale hledá vlastní smysl svých činů a má důvody pro svá rozhodnutí, přijde na zajímavé věci. Krásně jsme si to uvědomila na příkladu Zoologické zahrady v Praze. Registrovala jsem její vývoj za předchozího ředitele, ten přerod v místo vstřícné pro návštěvníka a přátelské pro zvířata. V tom procesu byly emoce a my jako rodina jsme to míto měli moc rádi. Několik let jsme kupovali celoroční rodinnou vtupenku jako výraz jakéhosi propojení a snad i jako symbol, že to místo je i naše. Když jsme tam byli naposledy byla ta atmosféra pryč. Spíš než místo, kde se má rodina zrelaxovat a děti vydovádět a něco o přírodě dozvědět to najednou bylo místo, kde nejčastějším úkonem je otevírání peněženky a údiv nad tou proměnou. Začalo to při příjezdu. Parkování stálo dvojnásobek tedy nikoli 50Kč ale 100Kč. Jistě chápu, že je tu skupina hájící dle ní ekologický způsob přepravy, ale nám vyhovuje právě tento, protože je prostě rychlejší a můžeme věnovat čas něčemu jinému. Druhý šok byl naprosto nepříjemný pán u pokladny a pak bohužel ta negativa převažovala nad tím pozitivním. Zahrada ztloustla o nové automaty na pamětní mince a nové stánky s občerstvením s často dost neochotnou obsluhou. Nějak mi chybělo něco nového taky pro zákazníka, něco takového, kdy nemusíte vynakládat další peníze, ale je to symbol, že prostě na tom místě jste vítáni. Během povodní v roce 2002 jsem opravdu vnímala, že je ta situace pro ZOO Praha tragická a smutná. Měli jsme spoustu vlastních starostí a jít pomoct nebyla vlastně šance. Letos by ta šance asi byla, ale upřímně, a to mě klidně můžete za to nadávat, jsem nějak neměla chuť dělat "pitomce někomu, kdo vlastně při mé návštěvě s rodinou mě chtěl tak akorát pěkně finančně podojit. Protože takový dojem jsem z poslední návštěvy v ZOO měla.

Samozřejmě byli i skvělí lidé letos jako v roce 2002. Určitě hasiči, milí, pomocní, prostě skvělí. A v místě, kde jsme měli vodu my a dost se známe si pomáhali a pomoc nabízeli opět stejní lidé, kteří se znají a navzájem si nejsou jedno.

Vyhněte se výmluvám a nesmyslným lžím

Možná právě dnes víc než kdy jindy je důležitá důvěra, mezi přáteli a neméně v profesním životě. Často jsme zaneprázdněni povinnostmi, zahlceni starostmi, a tak zkrátka zefektivňujeme a zkracujeme horizont vnímání světa kolem. Chováve se extenzivně, když bych chtěla použít termín z hospodaření. Snažíme se vytěžit vše teď bez ohledu na důsledky a delší horizont. S lidmi, které momentálně nepotřebujeme, nepotřebujeme udrožovat kontakty a když něco chtějí vždy je jednoduché najít nějakou výmluvu, výmluva se stává běžná součást profesního života. A proto je tu několi, dobrých rad pro zlepšení situace, které se budou hodit nejen osobně, ale i profesně a stejně tak i manažerům lidských zdrojů:

1. Vyvarujte se nekonečného odkládání slíbených věcí - každý na něčem pracuje a potřebuje dodržovat termíny. Vy nejste odpovědní za zakázku, dotyčný, který vám přináší možnost výdělku, ano.

2. Vyvarujte se nesmyslných výmluv - možná právě nemáte čas a ani třeba náladu na dlouholetého zákazníka, který vám zavolal nebo napsal zprávu. Možná jste na vrcholu a už nepotřebujete jeho podporu, ale on se může ocitnout v obdobné situaci v jaké jste se nacházeli dříve vy a možná právě nyní potřebuje vaši spolupráci- i tady fungují cyklické funkce.

3. Neslibujte něco, co nechcete  nebo nemůžete splnit - nemá smysl do nekonečna posouvat slíbené věci a vymýšlet nekonečné výmluvy, je to ztráta energie na všech stranách a především pak ztráta vašeho kreditu.

Jak moc nemám ráda škatulkování napadá mě jeden velmi příznačný název "POSOUVAČI" pro skupinu lidí, kteří nejsou schopni jasného stanoviska a neustále vymýšlejí důvody proč je nutné posunout termín, sejít se nad problémem až za týden nebo čtrnáct dní. Posouvači jsou úspěšní v úzkém  okruhu lidí právě teď, ale co bude zítra, za rok za 10 let za 20....?

Slaboch potřebuje ukazovat sílu

Jsem velmi ráda, že žiju ve společnosti, kde mohou ženy požívat stejné vážnosti jako muži. Je sice pravda, že na vysokých pozicích ve firmách jsou většinou muži, stejně jako výzkumy ukazují, že ženy dostávají za stejnou práci menší mzdu.

A myslím si, že ženy jsou zranitelnější a zastávají trochu jiné role než muži, vychovávají děti, a tedy nemohou pak věnovat čas budování firmy, kariéře a podobně. Nicméně jedno je neoddiskutovatelné, v naší společnosti jsou práva žen srovnatelná s mužskými, nikdo ženám nepřikazuje, jak se mají oblékat, co si mají myslet, s kým se mohou bavit, muži si žen váží, alespoň ti, kteří jsou natolik moudří a silní, že nemají potřebu si na někom svoji sílu dokazovat. Protože dokazování síly se děje většinou na úkor těch zranitelnějších.

Nepřisvojování si cizích hodnot - str. 79

Citace:
    Podobně jako násilné chování bývá touha po přisvojení si cizích hodnot motivována egoistickou osobností, jež touží po vlastním uspokojení i za cenu poškozovaní druhých. Opět se nemusí jednat pouze o krádeže ve fyzické podobě. Tato tendence se totiž nevyhýbá ani oblasti duševní. Lidé tak jsou schopni přisvojovat si cizí myšlenky a nápady, těžit z tvůrčích schopností druhých nebo se chovat jako cizopasníci v prostoru, který jim nebyl určen. Také citové vydírání, vynucování si náklonnosti, tendence manipulovat druhými, nemístná zvědavost patří do podobné kategorie.

    Jedním z nejtěžších prohřešků v naznačeném směru je přisvojování si druhé osoby. Druhý člověk nikdy nemůže představovat naše vlastnictví, neboť byl stvořen jako svobodná individualita. Na této skutečnosti nemění nic ani různé příbuzenské, přátelské či jiné vztahy. Nerespektujeme-li druhého člověka a jeho práva na svobodný projev, dopouštíme se něčeho, co lze označit za svatokrádež.

Vnitřní svoboda, autoři: Marie Mihulová, Milan Svoboda, nakl. Santal, r. 2007, druhé vydání, ISBN 978-80-85965-54-4

Think out of the box OR Get rid of the box

No jo, s tím prvním heslem se snad roztrhl pytel na všech marktingových akcích. Think out of the box něco jako nemyslet v zajetých kolejích, být marketingově kreativní a inovativní. Mám pocit, že se z toho hesla stalo takové klišé, které skoro spíš leze na nervy než, že by mělo stimulující účinek. Podobně jako neúměrný počet opakování reklamy, kdy interpret, který by vám normálně moc nevadil vás dovede téměř "přivést k šílenství", když ho slyšíte po tisící. Tady je třeba nezaměňovat za případy, kdy jste do interpreta "zamilovaní" pak jste ochotni jeho hlas poslouchat "do zblbnutí", to abych neopomněla faninky naleštěných superstar.  Mě ale konkrétně teď jde o slovo "box", škatule, krabice. Myslím, že podobně nezdravé jako flašinetově se opakující reklama, je škatulkování a mě konkrétně dost vadí slovo pravdoláska a s ním spojené účelové klasifikování.

Navrhuji udělat si jednoduchý test o několika otázkách:

1) Stalo se vám někdy, že jste měli rádi druhého člověka?, jen tak opravdu rádi? Že se vám líbilo jak se směje, rádi jste si s ním povídali, nebo jste měli třeba společné zážitky nebo vzpomínky?

2) Představte si situaci (hypotetickou), že jste na louce, kde přistane čáp. Vyplaší ho kolemjdoucí a on odletí. Na louce po něm zůstane novorozeně (jasně čáp děti nenosí, ale pro účely testu si můžem na to klidně hrát). Co uděláte? Zavoláte do nejbližší porodnice/nemocnice, aby se o novorozeně postarali nebo jinak obdobně se o něj postaráte?

3)  V tisku si čtete opěvný článek o nějaké stavbě, která vyhrála cenu. Nejste architekt, ale docela se o architekturu zajímáte. Vítězná stavba má nekryté balkóny a je vcelku nezajímavá. Vy víte, že architektura má být nejen vzhledná ale i funkční a víte, že na nekryté balkóny bude pražit slunce, pršet a v zimě padat sníh, který se bude muset neustále odklízet. Napíšete svůj názor, že stavba nestojí za nic?

Odpověděli jste třikrát ano? Gratuluji, zrovna jste se zařadili do škatule "pravdoláskaři", tedy dáváte přednost citu, nelhostejnosti a pravdě.

3. června 2012, Jaroslava Pírková

Co je umění a kdo má právo být umělcem?

V galerii moderního umění DOX probíhá výstava Salon umění, kterou
galerie umožnila vystavit několik svých obrazů zcela neznámým umělcům, kde kritériem nebylo absolvování některé z uměleckých škol. Poskytla tak demokraticky všem možnost vystavit jejich dílo a okusit ten pocit vystavovat veřejně dílo a navíc ve známé galerii. Tento počin nebyl kladně hodnocen dvěma kritiky umění a galerie je pozvala k veřejné diskusi nad jejich výhradami. I já jsem využila nabídky a vystavila dva své obrazy v galerii a zúčastnila se dnes diskuse a ráda bych se s vámi podělila o své postřehy.

Možná bych jen  doplnila, že nejsem ani profesioál ani amatér, mám soukromé studium, ale nejsem absolvent ani AVU ani UMPRUM.


Z počátku jsem byla ráda, že můžu své obrazy vystavit a bude je vidět určité množství lidí, ale při vernisáži jsem byla překvapená kolik lidí maluje, tolika různými styly. Jistě, některá díla se mi líbila víc, byla jsem překvapená, jak jsou dobrá a některá vůbec. Ano obrazy byly blízko sebe, jinak by se tolik autorů nemohlo výstavy zúčastnit a určitě i rozumím výhradám kritiků, že je pak velmi těžké se oprostit od okolních obrazů a vnímat vždy jeden a nechat ho na sebe působit.

Vlastně jsem moc ráda, že byla kritická hodnocení napsána a vedení galerie bylo tak osvícené, že vyzvalo kritiky k diskusi.

Několik postřehů z diskuse v bodech:

a) arogance zástupců akademické obce (ne snad silová, ale místy dávaná najevo nadřazenost)
b) přiznání akademické obce, že není jednotný názor na definici umění
c) strach absolventů uměleckých škol (profesionálů) z konkurence
d) problematická forma výstavy (obrazy zavěšené blízko sebe), toto bylo kritiky vnímáno jako nevkusné - nicméně to nebylo rozhodnutí vystavujících umělců, jak bude jejich dílo prezentováno! a nebylo tedy namístě snižovat kvalitu vystavujících způsobem, jakým to bylo činěno
e) vnímání posunu ve společnosti vs. situace v akademických institucích
f) poukázání účastníků diskuse (neabsolventů uměleckých škol) z řad vystavujících, že je tu i jejich právo na výtvarný projev, který by neměl být apriori snižován


Některé postoje a postřehy panelistů byly velmi zajímavé, některé akademicky poučné, některé obranné. Bez ohledu na to, že mám na výstavě dva obrazy si velmi cením, že zástupci galerie měli odvahu takový projekt uskutečnit, prolomit zažité tabu a odvahu diskutovat s oponenty. Výstavu jsem si prošla znovu. Po dnešní diskusi mám pocit, že budu koukat na obrazy, nad kterými bych jinak lamentovala s větší pokorou, budu za nimi vidět toho člověka, který se snaží něco sdělit ostatním, vkládá svoji energii do něčeho, co pro něj má smysl.

Jinak za sebe: navštěvuji galerie dost často, o umění se zajímám a mám za to, že jsem velmi otevřená novým věcem a upřímně se někdy divím, že některé výstavy, které jsou vysoce hodnocené a dílo velmi chválené  (dílo vytvořené akademickými malíři) pak při vlastní návštěvě avizovaných kvalit nedosahuje.

22. května 2012, Jaroslava Pírková