Slaboch potřebuje ukazovat sílu

Jsem velmi ráda, že žiju ve společnosti, kde mohou ženy požívat stejné vážnosti jako muži. Je sice pravda, že na vysokých pozicích ve firmách jsou většinou muži, stejně jako výzkumy ukazují, že ženy dostávají za stejnou práci menší mzdu.

A myslím si, že ženy jsou zranitelnější a zastávají trochu jiné role než muži, vychovávají děti, a tedy nemohou pak věnovat čas budování firmy, kariéře a podobně. Nicméně jedno je neoddiskutovatelné, v naší společnosti jsou práva žen srovnatelná s mužskými, nikdo ženám nepřikazuje, jak se mají oblékat, co si mají myslet, s kým se mohou bavit, muži si žen váží, alespoň ti, kteří jsou natolik moudří a silní, že nemají potřebu si na někom svoji sílu dokazovat. Protože dokazování síly se děje většinou na úkor těch zranitelnějších.

Nepřisvojování si cizích hodnot - str. 79

Citace:
    Podobně jako násilné chování bývá touha po přisvojení si cizích hodnot motivována egoistickou osobností, jež touží po vlastním uspokojení i za cenu poškozovaní druhých. Opět se nemusí jednat pouze o krádeže ve fyzické podobě. Tato tendence se totiž nevyhýbá ani oblasti duševní. Lidé tak jsou schopni přisvojovat si cizí myšlenky a nápady, těžit z tvůrčích schopností druhých nebo se chovat jako cizopasníci v prostoru, který jim nebyl určen. Také citové vydírání, vynucování si náklonnosti, tendence manipulovat druhými, nemístná zvědavost patří do podobné kategorie.

    Jedním z nejtěžších prohřešků v naznačeném směru je přisvojování si druhé osoby. Druhý člověk nikdy nemůže představovat naše vlastnictví, neboť byl stvořen jako svobodná individualita. Na této skutečnosti nemění nic ani různé příbuzenské, přátelské či jiné vztahy. Nerespektujeme-li druhého člověka a jeho práva na svobodný projev, dopouštíme se něčeho, co lze označit za svatokrádež.

Vnitřní svoboda, autoři: Marie Mihulová, Milan Svoboda, nakl. Santal, r. 2007, druhé vydání, ISBN 978-80-85965-54-4

Think out of the box OR Get rid of the box

No jo, s tím prvním heslem se snad roztrhl pytel na všech marktingových akcích. Think out of the box něco jako nemyslet v zajetých kolejích, být marketingově kreativní a inovativní. Mám pocit, že se z toho hesla stalo takové klišé, které skoro spíš leze na nervy než, že by mělo stimulující účinek. Podobně jako neúměrný počet opakování reklamy, kdy interpret, který by vám normálně moc nevadil vás dovede téměř "přivést k šílenství", když ho slyšíte po tisící. Tady je třeba nezaměňovat za případy, kdy jste do interpreta "zamilovaní" pak jste ochotni jeho hlas poslouchat "do zblbnutí", to abych neopomněla faninky naleštěných superstar.  Mě ale konkrétně teď jde o slovo "box", škatule, krabice. Myslím, že podobně nezdravé jako flašinetově se opakující reklama, je škatulkování a mě konkrétně dost vadí slovo pravdoláska a s ním spojené účelové klasifikování.

Navrhuji udělat si jednoduchý test o několika otázkách:

1) Stalo se vám někdy, že jste měli rádi druhého člověka?, jen tak opravdu rádi? Že se vám líbilo jak se směje, rádi jste si s ním povídali, nebo jste měli třeba společné zážitky nebo vzpomínky?

2) Představte si situaci (hypotetickou), že jste na louce, kde přistane čáp. Vyplaší ho kolemjdoucí a on odletí. Na louce po něm zůstane novorozeně (jasně čáp děti nenosí, ale pro účely testu si můžem na to klidně hrát). Co uděláte? Zavoláte do nejbližší porodnice/nemocnice, aby se o novorozeně postarali nebo jinak obdobně se o něj postaráte?

3)  V tisku si čtete opěvný článek o nějaké stavbě, která vyhrála cenu. Nejste architekt, ale docela se o architekturu zajímáte. Vítězná stavba má nekryté balkóny a je vcelku nezajímavá. Vy víte, že architektura má být nejen vzhledná ale i funkční a víte, že na nekryté balkóny bude pražit slunce, pršet a v zimě padat sníh, který se bude muset neustále odklízet. Napíšete svůj názor, že stavba nestojí za nic?

Odpověděli jste třikrát ano? Gratuluji, zrovna jste se zařadili do škatule "pravdoláskaři", tedy dáváte přednost citu, nelhostejnosti a pravdě.

3. června 2012, Jaroslava Pírková

Co je umění a kdo má právo být umělcem?

V galerii moderního umění DOX probíhá výstava Salon umění, kterou
galerie umožnila vystavit několik svých obrazů zcela neznámým umělcům, kde kritériem nebylo absolvování některé z uměleckých škol. Poskytla tak demokraticky všem možnost vystavit jejich dílo a okusit ten pocit vystavovat veřejně dílo a navíc ve známé galerii. Tento počin nebyl kladně hodnocen dvěma kritiky umění a galerie je pozvala k veřejné diskusi nad jejich výhradami. I já jsem využila nabídky a vystavila dva své obrazy v galerii a zúčastnila se dnes diskuse a ráda bych se s vámi podělila o své postřehy.

Možná bych jen  doplnila, že nejsem ani profesioál ani amatér, mám soukromé studium, ale nejsem absolvent ani AVU ani UMPRUM.


Z počátku jsem byla ráda, že můžu své obrazy vystavit a bude je vidět určité množství lidí, ale při vernisáži jsem byla překvapená kolik lidí maluje, tolika různými styly. Jistě, některá díla se mi líbila víc, byla jsem překvapená, jak jsou dobrá a některá vůbec. Ano obrazy byly blízko sebe, jinak by se tolik autorů nemohlo výstavy zúčastnit a určitě i rozumím výhradám kritiků, že je pak velmi těžké se oprostit od okolních obrazů a vnímat vždy jeden a nechat ho na sebe působit.

Vlastně jsem moc ráda, že byla kritická hodnocení napsána a vedení galerie bylo tak osvícené, že vyzvalo kritiky k diskusi.

Několik postřehů z diskuse v bodech:

a) arogance zástupců akademické obce (ne snad silová, ale místy dávaná najevo nadřazenost)
b) přiznání akademické obce, že není jednotný názor na definici umění
c) strach absolventů uměleckých škol (profesionálů) z konkurence
d) problematická forma výstavy (obrazy zavěšené blízko sebe), toto bylo kritiky vnímáno jako nevkusné - nicméně to nebylo rozhodnutí vystavujících umělců, jak bude jejich dílo prezentováno! a nebylo tedy namístě snižovat kvalitu vystavujících způsobem, jakým to bylo činěno
e) vnímání posunu ve společnosti vs. situace v akademických institucích
f) poukázání účastníků diskuse (neabsolventů uměleckých škol) z řad vystavujících, že je tu i jejich právo na výtvarný projev, který by neměl být apriori snižován


Některé postoje a postřehy panelistů byly velmi zajímavé, některé akademicky poučné, některé obranné. Bez ohledu na to, že mám na výstavě dva obrazy si velmi cením, že zástupci galerie měli odvahu takový projekt uskutečnit, prolomit zažité tabu a odvahu diskutovat s oponenty. Výstavu jsem si prošla znovu. Po dnešní diskusi mám pocit, že budu koukat na obrazy, nad kterými bych jinak lamentovala s větší pokorou, budu za nimi vidět toho člověka, který se snaží něco sdělit ostatním, vkládá svoji energii do něčeho, co pro něj má smysl.

Jinak za sebe: navštěvuji galerie dost často, o umění se zajímám a mám za to, že jsem velmi otevřená novým věcem a upřímně se někdy divím, že některé výstavy, které jsou vysoce hodnocené a dílo velmi chválené  (dílo vytvořené akademickými malíři) pak při vlastní návštěvě avizovaných kvalit nedosahuje.

22. května 2012, Jaroslava Pírková

Nebuďme za idioty

Tak jdeme s klukem platit .  Čárový kód u čaje nejde načíst....protože je škrtnutý. Tak to pokladní ještě několikrát zkouší a já se ptám, proč je to škrtnuté. Odpovídá: asi to bylo v nějakym multipacku." Nevěřícně koukám. Součástí multipacku?, ptám se znova, abych měla jistotu. "Nevim, nejspíš.", odpovídá. Posílám syna pro jiné balení, kde by byl kód neškrtnutý. Prodavačka načítá nový výrobek s funkčním kódem a snaží se mi dát původní balení s kódem škrtnutým. Pro vaši informaci: multipack je balení, které výrobce dělá z několika důvodů: když chce uvést nový výrobek, tak ke stávajícímu výrobku zavedenému, tento nový výrobek přibalí, aby ho mohli zákazníci vyzkoušet nebo pokud hrozí, že se "nezbaví" zásob, dělá např. dvojbalení za cenu výrobku jednoho a podobně. Žádám pokladní, aby mi podala ten druhý čaj, kde nebyl šktrnutý kód a dívám se na datum spotřeby. Tento čaj má o tři měsíce delší dobu spotřeby než ten se škrtnutým kódem. To znamená, že se výrobek se škrtnutým kódem už neměl prodávat nebo mohl být přibalen zadarmo k jinému výrobku a NE ŽE VÁM HO PRODEJNA NAÚČTUJE. I takhle se dělají z lidí "blbci".

21.května 2012, Jaroslava Pírková

Postřehy

Vždycky, když jedu na dovolenou, hledám místní tržiště. Ano, přesně to místo, které bývá ve vetších městech, kde může člověk zakoupit od místních pěstitelů nebo výrobců pravou místní "specialitu". Tedy nemusí to být vždy specialita, ve Francii to byl třeba květinový trh. Část náměstí plná květin a místní ženy nabízely pugéty za "pár peněz", úžasný zážitek. Neto tržnice, opět ve Francii, kde místní výrobci sýrů nabízeli svoje výrobky, dávaly ochutnat a byli pyšní, že jejich výrobek někdo ochutná, ocení a koupí něco domů. Mohla bych jmenovat úžasné nakládané olivy a papriky na trhu ve Španělsku, čerstvé koření a rýži ve vinných listech na Krétě, ovoce na trhu v Chorvatsku. Zřejmě bych si vzpomněla i na jiná místa. Všechna měla jedno společné, prodávali se tam výrobky nebo výpěstky pouze místní a prodávali je tam pěstitelé nebo jejich příbuzní a při komunikaci s prodavači to bylo velmi znát!  Bylo by skvělé, kdyby taková tržiště byla i u nás. Možná, možná, že by pak pán, který mě včera žádal o nějaké drobné mohl u takového stánku prodávat místo žebrání. Vlastně z toho mám vždycky špatný pocit, když někoho takového odmítnu a nic mu nedám, jakýsi pocit možná kolektivní odpovědnosti a viny, že ve společnosti takové lidi potkávám. Jistě, vždycky budou nějací, ale musí jich být tolik? Ne ne, žádný přehnaný altruismus, tedy to asi také, ale při uvědomění si, kde se peníze vyhazují oknem a kde deset korun může být životně důležitých. Možná jenom takový "prašivý duch člověčiny v člověku":).
22. března 2012, Jaroslava Pírková

Spolkni prášek

Zmínka o nedostatku vývoje nových léků pro psychiatrii s promítáním Přeletu nad kukačním hnízdem od Formana v pozadí mě, musím přiznat, ve Zprávách zpočátku pobavila. Ano nejspíš jsou situace, kdy není jiné řešení, než přistoupit k medikamentům, ale myslím, že se lidé často snaží řešit problémy špatným způsobem. Mnohdy mají za to, že nejjednodušší bude spolknout prášek, vypít pár panáků a podobně a všechno bude v pořádku. Zakopaný pejsek může být ale i jinde. V minulosti některé prvky takového "psychologického poradenství" zastávala církev. Byla takovou morální oporou a stejně jako psycholog je jen člověk se vším, co k tomu patří, i kněží je jen člověk. Jsou okamžiky, kdy člověk potřebuje věci konzultovat, někdo zvolí kostel, někdo poradenství psychologa, někdo má vyjímečného přítele, mnohdy sáhneme po knize či nás osloví zajímavý článek v tisku. Osobně vidím oblasti, kde by bylo zapotřebí léků jako soli, takový "prášek" nebo chcete-li "tabletka" na ješitnoust, pomstichtivost a podobné "nemoci" to by bylo přelomové.
6.března 2012, Jaroslava Pírková